Naše činnost

Jsme spolek dobrovolníků ze Zlína a okolí, kterým není lhostejné, co se děje na loukách a v polích v době senosečí. Hlavním účelem našeho spolku je především ochrana zvěře před senosečí a minimalizace ztrát na životech při zemědělských pracích. Spolupráce probíhá vždy po předešlé domluvě se zemědělci i myslivci.

Květen a červen jsou měsíce, kdy srny kladou svá mláďata do vysoké trávy, kde je potom také ukrývají, aby je ochránila před predátory, jako jsou lišky, divočáci, jezevci, do doby než povyrostou a budou schopna sama utéct. Srna se od srnčete nikdy zcela nevzdálí, zpravidla z okraje lesa pozoruje louku a čas od času chodí své mládě kojit. Tyto měsíce jsou ovšem dobou, kdy se sečou travní porosty, porosty vojtěšky a jetele. Srnčata na jakékoliv nebezpečí reagují přikrčením k zemi. Dnešní způsob sečení je však pro takto schovaná mláďata fatální. Záběr sekaček může být v rozmezí od tří do dvanácti metrů a rychlost traktoru se pohybuje od 30-40 km za hodinu. Za těchto podmínek není řidič zpravidla schopen mládě v trávě zahlédnout. Srnče se navíc při jakémkoliv vyrušení instinktivně přikrčí k zemi natolik, že je mnohdy nesnadné ho objevit i při pouhé pěší chůzi.

Dnešní stroje srnčata přesekají, ne vždy však dojde k okamžitému úhynu. Sekačky srnčatům zpravidla přesekají běhy, nebo je jinak zmrzačí a srnčata poté umírají až několik hodin.

Při výrobě senáže je posekaná tráva vzápětí sbírána do balíků, často i s nasekanými mrtvolkami srnčat. Vyplašená matka srna se pak s večerem vrací na louku své mládě hledat. Je skutečně nesmírně srdcervoucím zážitkem pozorovat plačící srnu, která se ještě několik dní vrací na louku a mládě hledá.

Nejedná se samozřejmě jenom o srnčata. Ohrožena jsou mláďata dalších druhů drobné zvěře jako např. zajíci a bažanti. Koroptev a křepelka polní jsou již nyní na seznamu ohrožených druhů zvěře. Sečení ohrožuje také hady, obojživelníky, v některých oblastech narušuje sečení vývojový cyklus některých druhů motýlů…

Nehledě na to, že sklizená tráva se zbytky uhynulých živočichů, vhozená do silážních jam, se poté stává toxickou pro hospodářská zvířata, kterým  je předkládána.